Z žampiónky Žižkou

Publikováno: 27. 11. 2009 v kategorii Nemoci a zranění | Autor: Iva

Poslední říjnový víkend se mi stala velká nehoda. Byly jsem s Ivou hopinkat u Elišky a následně jsme jely na návštěvu k babičce. Do baráku jsem vlítla jako vždycky, abych se pozdravila s Rufinkou a měla jsem radost, že jí vidím. To mi bylo ještě hej a vůbec jsem netušila co se mi stane.

Iva s babičkou si povídaly a ani jedna nevěděla, že je v obýváku kocour, kterého babička z lítosti krmí, protože je to nějakej chudák toulavej bez domova. Nicméně kocour původně zvaný Minda a následně po zjištění pohlaví obratně přejmenován na Mildu je pěknej potvorák – všichni se ho bojí, protože útočí na Rufinku a dokonce i na všechny dvounožky, který se k němu přiblíží. Nevím, kde vzal odvahu, aby vlezl do obýváku, ale když panička procházela okolo křesla a já šla za ní, tak po mě skočil a seknul mě do oka.

Panička mi ještě vynadala, protože si myslela, že se s ním chci prát, ale to já vůbec nechtěla – rychle jsem odskočila na druhou stranu místnosti a pak jsem se šla schovat k paničce a pěkně jsem se klepala. Iva dělala naštvanou, ale pak když na mě koukla, tak viděla, že mhouřím očíčko. Chvilku přemýšlela co s tím, protože byla sobota večer, ale nakonec se rozhodla nic neodkládat a jely jsme na pohotovost. No, a tou sobotou začal kolotoč operací a návštěv veterinářů.

V sobotu večer měla pohotovost Ivy spolužačka ze školy Maruška Poplštějnová, která mi očíčko zašila a objednala mě na pondělí k naší kamarádce z agility Mirce Valterová, která se specializuje na očíčka. Když nás Mirka v pondělí viděla, tak byla celá nešťastná, že je to smůla co se mi stalo a říkala, že by bylo nejlepší, kdyby nás poslala ke specialistovi do Prahy, a to k MVDr. Petrovi Gbelcovi. A tak se taky stalo…

V úterý ráno už jsem byla na pražské klinice, kde mě pan doktor odoperoval a čekalo se několik dní jak moc bude očíčko poškozené. Bohužel se potvrdila prasklá čočka, ale úplný konec nadějí to pro mě nebyl. Podstoupila jsem další operaci, během které pan doktor dělal všechno možné i nemožné, aby mi oko zachránil.

Od té doby mi páníčkové pořád poctivě několikrát denně (asi milionkrát) očíčko vykapávají, chodí se mnou jen na malé procházky (abych moc nelítala), a taky jsem musela dlouho nosit „lampu“ kolem krku, abych si oko nedrápala. Za 14 dní mě čeká další operace, během které by se měla částečně odstranit „záplata“ na oku. Každopádně to vypadá, že na oko budu částečně vidět, což je krása.

Já i Iva moc děkujeme všem kamarádům, kteří nám celou dobu drží palce a tlapky , ale hlavně děkujeme Mirce Valterové a panu doktoru Gbelcovi! Dostává se mi té nejlepší péče a jsme za to s paničkou moc vděčné. A až se uzdravím a budu získávat jednu trofej za druhou, tak si vždycky vzpomenu na své zachránce DÍKY VŠEM!